Hewlett-Packard - Saving the world with our fine black ink cartridges! Buy one too, and save the day!

Po rozpačitém úvodním dni se přece jen začalo vše obracet k lepšímu. Studenti i profesoři se, alespoň co jsem měl možnost pozorovat, dokázali velmi rychle adaptovat na nové poprázdninové tempo, což ústilo v oboustrannou spokojenost (ovšem velmi křehkou, uvidíme jak dlouho to všem vydrží - většinou to bývá tak koncem druhého týdne září).

Ve středu nám fyzikáři přichystali překvapení ve formě přednášky našeho nejvěhlasnějšího astronoma Jiřího Grygara, který - což jsem dříve netušil - rovněž studoval na Mendelově gymnáziu. Doktor Grygar vyprávěl především o poznatcích z letošní konference Světové astronomické unie, kterou měla tu čest hostit Praha. Samozřejmě, že jedním z témat muselo být Pluto, které jak snad všichni už víme, bylo vyřazeno z výčtu planet a zařazeno mezi planetky (astronomové jásají blahem, nebo si rvou vlasy v amoku, obyčejní smrtelnící krčí rameny, a dodávají, že alespoň budou muset pamatovat už jen osm jmen, místo devíti), ale našlo se i dost místa pro jiné zajímavé objevy. Asi vůbec nejinteresantnější část přednášky byla pasáž o křížičích, kdy Jiří Grygar vysvětloval, jak zabraňovat srážkám s meteority a jinými tělesy, které by se mohly setkat s naší matičkou Zemí. Samozřejmě tušíme, že nepůjdeme ve stopách Bruce Willise. Řešení je prozaičtější, to nejelegantnější podle pana Grygara spočívá v "polití" celého meteoritu černým tonerem z tiskárny, nebo naopak zabalení do alobalu. Těleso tak bude pohlcovat více, nebo naopak méně slunečního svitu, čímž rapidně změní svou teplotu, a to bude mít za následek odklon z původní trajektorie planetky. Ano, i takové poznatky se může člověk dozvědět na gymnáziu. A pak, že je naše školství zkostnatělé...

I někteří naši učitelé se postupně znaží svými skromnými silami modernizovat české školství, a přiblížit jej více ke komenského vzoru "škola hrou". V zeměpise nám by přidělen nový, čerstvý kantor, který se hned uvedl jako "hodný pan učitel, který s vámi určitě nebude psát testy, který vás určitě nebude zkoušet, no dobrá tak trochu, a který si s vámi bude jen hrát...". V podstatě celý rok v Zeměpise bude spočívat v tom, že každou hodinu si převezme do svých otěžích vždy jiná dvojice žáků, která bude mít za úkol chytlavou a zábavnou formou odprezenotovat před celou třídou předem daný aktuální problém, z oblasti zeměpisu a přidružených věd. Nápad je to velmi pěkný, a tímto jej oceňuji jedničkou s hvězdičkou, otázkou zůstává, jak dlouho to "panu profesorovi" (všichni mu máme problémy vykat, jak je mladý, proto i ty uvozovky) vydrží. Už jsem byl svědkem toho, kdy zprvu zapálený a nadšený mladý profesor po několika letech na škole "vyhoří" a stane se z něj další tuctový kantůrek, jakých známe z populární kultury, z doslechu a z vlastních zkušností až nad hlavu.

School Spirit

Proč tohle neexistuje taky u nás? Tuto otázku si pokládám v pravidelných intervalech od té doby co jsem poprvé zažil fenomén zvaný americké školství. Jakkoli se mi některé jeho aspekty nezamlouvají, tak school spirit, je to, kvůli čemu jsem do školy za Atlantským oceánem chodil ještě docela rád.

A co si představit pod pojmem "school spirit"? Tak například tohle:



School spirit, neboli "školní duch" bývá většinou viditelný na zápasech sportovních týmů středních škol ve Spojenách státech. Obzvláště zápasy v americkém fotbale jsou brány jak věc prestiže, a to nejen pro samotné studenty škol, ale i pro jejich rodiče, příbuzné, stejně jako pro bývalé studenty a mnohdy i zcela nezainteresované lidi z sousedství, kteří jsou hrdí na "svou" střední školu v blízkosti jejich bydliště. Takový zápas je pak pro všechny výše zmiňované kulturní akcí, svátkem, podobnou tomu jako, když se u nás jde do divadla...a snad i mnohem víc. Oblíbenou doprovodnou činností při těchto zápasech bývá takzvaný "tailgating". Tailgate je v americké angličtině výraz pro dveře od kufru od auta a tailgating není nic jiného, než když si na parkovišti vedle stadionu otevřete kufr, pod jeho dveřmi před začátkem meče opékáte na grilu klobásy a steaky a socializujete se s ostatními příznivci místní školy.

Další šancí ukázat "školního ducha" mají lidé blízcí škole v tzv. Spirit Week, který vždy předchází víkendovému Homecomingu (tedy prvnímu domácímu zápasu v americkém fotbale - zápasu roku). Celá škola včetně naprosté většiny studentů se zahalí do školních barev a všemožnými doprovodnými akcemi zdůrazňují žáci hrdost na svou školu a sounáležitost k ní.

School spirit je ovšem všudypřítomný po celý rok: Ať už v podobě chodeb ověnčenými faáborami a vlaječkami v klubových barvách, nebo studenty hrdě nosícími trika a mikiny ve stejných odstínech, s emblémem školy na prsou.

Školní duch navíc není podporován jen sportovními týmy jednotlivých high schools soutěžicími mezi sebou, ale i dalšími tělesy uvnitř školy. Každá z nich tak má například vlastní orchestr, vlastní pochodovou kapelu, sbor, nebo oficiální noviny.

Ano, ve své podstatě je school spirit záležitost založená...na ničem, a mohla by se stějně tak zdát, že je to v podstatě jev nepotřebný a nesmyslný. Snad ano, ale je to přece, když už nic jiného, příjemné, nemyslíte? Navíc tenle školní duch, posiluje pocit sounáležitosti mezi studenty ve škole a v neposlední řadě přispívá k všeobecně přátelské a pozitivní atmosféře na škole.

Na závěr ještě jedna ukázka school spirit (ale tentokrát vskutku monstrózní), nebo spíše toho na čem všem si dávají školy v USA záležet :-)

Jupí!

Skončily dny nekonečné nudy a vysedávání před ubíjejícími reality show a venezuelskými telenovelami. Rozhodl jsem se začít těmito slovy našeho milého pana ředitele, kterými se prezentoval v dnešním novoročním hlášení, neboť jsem dospěl k závěru, že jednoduše nelze uvést tento post trefněji! Ano, vskutku, po dvou měsících prázdnin, které se ale v posledních dnech už opravdu jevily býti snad až nadbytečnými, začal nový školní rok. Bohužel pro mne a mé vrstevníky poslední na gymnáziu.

Po výjimečně vydařeném ředitelově hlášení, kterému opět hlasitě aplaudovala celá škola, nám bylo dopřáno už poosmé vyslechnout si školní a klasifikační řád (opravdu veledílo postmoderního dadaismu, vřele doporučuji) a poté přišli na řadu už méně příjemné záležitosti (ano, jsou i horší věci než se snažit odfiltrovat profesorův hlas, při recitaci všech těch paragrafů).

Narážím zejména na náš nový rozvrh. Což o to, nebudu si stěžovat na to, že máme dvakrát do týdne nultou hodinu (přestože s nimi z principu nesouhlasím, viz. článek), ani to, že ve čtvrtek budu muset ve škole trčet do půl čtvrté, protože alespoň vzdáleně tuším, jak těžké musí být zesynchronizovat rozvrhy pro 24 tříd a bezmála stovku profesorů, a věřím, že lépe to zařídit nešlo. Na co si však musím stěžovat, a považuji to téměř za svou povinnost, jsou nápady pánů a dam z MŠMT. Když jsem pár dnů před koncem prázdnin zaslechl něco o tom, že nám byla zvýšena týdenní dotace o dvě vyučovací hodiny, přijal jsem věc s relativním klidem. To jsem ovšem v tu chvíli netušil, že ony dvě hodiny navíc budou "zaplněny" zeměpisem a informatikou. K čemu mi probůh je v maturitním ročníku zeměpis, kde zopakujeme pošesté sluneční soustavu, abychom se následně už popáté vrhli na podnebné pásy, průmysl, demografii a podobné již nebezpečně mnohokrát omílaná témata. A tuším, že v informatice to nebude o mnoho lepší. Tisknout a ukládat dokumenty ve Wordu už doufám umíme všichni...a nebo mi chtějí tvrdit, že se všechny ty lidi, kteří se s něčím podobným předtím nikdy nesetkali, budou snažit "na stará kolena" v maturitním ročníku naučit Pascal, v lepším případě Céčko?

Pravdou však zůstává, že tato chyba jde na vrub převážně ředitelství škole, neboť bylo zcela na nich jak s novýma hodinama naloží. Nuže...naložili špatně, na můj vkus. Jedna hodina češtiny a cizího jazyku navíc - v tom bych viděl smysl, ale geografie a počítače?

Další absurditou, kterou teď mají již zřejmě plně na svědomí lidé z ministerstva školství, jsou jednotné začátky školního vyučování a s tím i spojené jednotné délky všech přestávek. Takže už nám není dovoleno začínat v 8:05, musíme chodit do školy poslušně již v 8:00, velkou přestávku nám naprosto nesmyslně, vzhledem k tomu, že většinou máme šest vyučovacích jednotek, přesunuli mezi 2. a 3. hodinu, a navíc už si nemůžeme dovolit luxus v podobě prodloužené, patnáctiminutové přestávky mezi 5. a 6. vyučovací hodinou, což bude mít za následek jedinou věc, a to nesnesitelně dlouhé a pomalé fronty v jídelně po hodině šesté. Bravo!

Snad jsem potěšil všechny mé čtenáře, kteří by se dali pohodlně spočítat na prstech obou ruk (ne-li jedné), a snad budu přístě trochu pozitivnější...