No mercy!

Probudil jsem se a bolelo mě celé tělo. Nějakým dílem tomu jistě přispěly i ty "tuny" sněhu, které jsem včera odházel ze dvora (kdyby náhodou chtěl někdo vyjet autem, k čemuž samozřejmě nakonec nedošlo), jenom aby na něj napadalo dalších deset centimetrů. Především za to ovšem může včerejší hodina Tělesné výchovy. Pan profesor, který je znám svou náklonností k alkoholu, a to mnohdy i v době vyučování, zahájil hodinu svým obvyklým způspobem "Takže hoši, co to bude dneska?". A bylo to No mercy. Dal nám tedy mini-kopačák a pustil nás do tělocvičny, čímž pro něj konečně hodina skončila (jak to tak vidím, asi budu muset o panu profesorovi napsat samostatný příspěvek).
Smyslem hry, kterou jsme, tvrdím že velmi příznačně, pokřtili No mercy, je nacpat co nejvíce lidí (zvířat...) do co nejmenšího uzavřeného prostoru, rozdělit je do dvou týmů, následovně vzít pravidla fotbalu, tu něco ubrat, tu něco přidat, jako například bodyčky, kopance do zadku, zápas řecko-římský apod. a máte to.
Někdy si říkám, že bychom byli skvělou studijní příležitostí pro psychology nebo sociology. Nelze prostě nevidět, kdy potom co trávíme celé dny v lavicích, kde musíme být více či méně poslušní, pozorní, chytří a inteligentní, v tělocvičně vybuchneme a agresivně se vybijeme na svých spolužácích, se kterými jinak máme velmi dobré vztahy.
Tuhle mě například můj dobrý kamarád Viktor v plném běhu podebral bodyčkem načež jsem po nějaké době letu obloukem dopadl hubou na zem. Vždy jsou to ale pro mě jednoznačně nejlepší tělocviky, třeba říci.
Co mě však zaráží, je že nám někdo vůbec ve škole dovolí se takto chovat. Můžeme přijít k úrazu. Pan profesor se ovšem ani neobtěžuje jakkoli přihlížet, natož korigovat naše radovánky. Zajímalo by mě coby se asi stalo kdyby si tak při tom někdo zlomil ku příkladu ruku...

...Promiňte, ale vím že jsem pokrytec :-)

Na závěr ještě pár postřehů dnešního školního dne:

Ve škole jsem spatřil nejméně šest lidí v čistě žlutém (ovšem patřičně značkovém) tričku. Že by nová móda? Asi má ježíšek rád žlutou.....

Naše nová bufetářka (no jak se to vezme nová, že...relativně nová) pořád ještě neví po půl roce, jestli chci moje párky v rohlíku s hořčicí, nebo s kečupem. Škoda, že už není v bufetu Lenka, ta znala preference celého gymplu nazpamět.

Samozřejmě, že hořčice!